„My Češi jsme takovej divnej národ...“ tak zněla slova Tomáše Rosického a dalších hráčů či funkcionářů fotbalového svazu jako jejich reakce na pískání našich fandů na trenéra Bílka nebo Baroše na zápasech ve skupině i při kvalifikaci nebo otevřený komentář Karla Šípa ve Studiu Wroclaw.
A neslyšel jsem to jen z jejich úst, dokonce na všelijakých diskuzích se do sebe pouštěli i fanoušci samotní s tím, že my Češi, když se vyhrává, tak fandíme a když se prohrává, tak nadáváme a pískáme... A ti opravdoví a praví nabádají ty nespokojené a kritizující hlupáky, aby se podívali třeba na Skoty a jiné týmy, které se na ME ani nedostali (např. kvůli „spravedlivé“ penaltě), kterým i po prohrané kvalifikaci jejich fans tleskali a pěli oslavné chorály i za nepříznivého stavu v průběhu utkání.
Ano, pokud se to takto zaslepeně podá někomu, kdo o našem fotbale nemá ani ánung, může si pomyslet, že na tom = na našich fanoušcích = na našem národě asi něco divného bude...
Ale když se pak podíváme na fotbal samotný - třeba zrovna v podání Skotů nebo jiných národních i ligových týmů v Evropě kolem nás - zjistíme, že i když jim to zrovna nejde, dřou na trávníku celých 90 minut a jejich fanoušci i národ vědí, že na hřišti nechali všechno. A to se pak tleská i když se prohraje, protože je na co se dívat a není za co se stydět. Ani za trenéra, který má autoritu, umí hráče namotivovat a ví například i to, koho má na plac poslat a kdy má střídat.
To, se ovšem u nás - až na pár výjimek zařazených do kádru nároďáku v podobě zřejmě od narození poctivých dříčů Jiráčka, Pilaře nebo Gebre Selassieho - nenosí a zřejmě díky tomu „super“ výsledku a umístění mezi nejlepšími osmi na Euro 2012, ze kterého již pomalu vyprchávají bublinky veškeré euforie, ještě dalších pár let nosit nebude. Pan Pelta si chrochtá nad plným korýtkem valut (které kdo ví, kam se podějou...), Míša Bílků po postupu ze skupiny najednou zjistil, že si přijeli pro medaile a člověk by lehce nabyl dojmu, že jsme pomalu vyhráli celé Euro.
Pravdou ovšem zůstává, že z kvalifikace jsme postoupili na úkor Skotů a nafilmované pentle, že za poslední roky máme jak s kvalitními týmy tak s fotbalovými novorozenci žalostné výsledky. Že z mladých nadějí, které hrály na ME hráčů do 19ti let fantastický fotbal a kde nakonec ve finále potrápily samotné Španěly, neseděl aspoň mezi náhradníky ani jeden z nich...
Ne, nejsme divný národ. Divný je fotbal, který se u nás nosí a pěstuje.
Fotbal plný kamarádíčků, zajištěných korýtek, ověřených hráčů a falešných plků o vnitřní síle a charakteru týmu. A chceme-li se jako národ kritizovat, stačí si u nás porovnat příznivce fotbalu a hokeje nebo ostatních sportů, což jsou obvykle ti samí. Na hokeji se sem tam zapíská, ale na fanoušky celkově si naši hokejisté určitě stěžovat nebudou i když se jim zrovna nedaří.
Zdravá kritika a pohled zvenčí mohou pomoct nejen našemu fotbalu. Když už ale beznaděj a nespokojenost fotbalových fandů trvá dlouho, nějak se to projevit musí. Naštěstí ti naši fanoušci dokázali být konečně i adresní. Kdybychom takto přistupovali i k jiným rybám, které v této republice smrdí od hlavy, mohlo být už dávno vyvětráno.
Ne, opravdu v tomto směru nejsme divný národ. Divný je náš fotbal. Kritizovat se nesmělo za komančů a na nové móresy by si měli zvykat i ti, co si lehce zvykli na velké prachy...
